Manuál sebeobrany

  • Oko - tlak palcem na oko působí velmi bolestivě. Slabý tlak způsobí slzení či chvilkové oslepnutí. Prudké píchnutí do oka vyvolá velkou bolest a jsou možné i trvalé následky.
  • Zevní ucho - při nárazu dlaní na zvukovod se může protrhnout bubínek. Napadený má silné hučení v hlavě. Jsou možné trvalé následky.
  • Meziklíčková jamka - prstem tlačíme na hrtanový nerv. Snažíme se tlačit co nejhlouběji, a pak mírně tlačíme prstem ve směru hrtanu nahoru.
  • Oblast žaludku - tlak i úder na krajinu žaludeční (plexus solar), kde se paprskovitě sbíhají nervy, působí velmi bolestivě a při silnějším úderu může způsobit i ztrátu vědomí.
  • Slabiny, třísla - zasažení způsobí velmi bolestivý tlak.
  • Genitálie - zasažením genitálií může dojít i k trvalým následkům.
  • Čelo - slabý úder dlaní způsobí otřes a přerušení myšlenkového pochodu. Silný úder může vyvolat slabý otřes mozku a velmi silný úder způsobí mdloby popř. silný otřes mozku.
  • Kořen nosu - slabý úder vyvolá mdloby, středně silný úder omráčení a při silném může nastat i smrt.
  • Konec nosu - úder způsobuje slzení, bolest, krvácení z nosu, zlomení nosní kosti.
  • Zubní výběžek horní čelisti - úder způsobuje omráčení, bezvědomí. Silný úder může způsobit trvalé poškození zdraví popřípadě smrt.
  • Brada - slabý úder vyvolá bolest případně i omráčení a silný bezvědomí.
  • Hrtan - slabý úder způsobí omráčení, středně silný bezvědomí nebo smrt.
  • Hrtan - slabý úder způsobí omráčení, středně silný bezvědomí nebo smrt.
  • Spánky - po slabém úderu může nastat omráčení. Středně silný úder vyvolává bezvědomí. Hrozí rovněž trvalé následky s možností smrti.
  • Krční tepny - slabý úder vyvolá prudkou bolest, střední omráčení a silný představuje možnost smrtelných následků.
  • Tři druhy bolesti (stupně)

    • pocit bolesti je možno vůlí zcela potlačit, částečně se prodlužují reakční doby vlivem soustředění na překonávání bolesti
    • bolest je možno potlačit pouze s vypětím celé vůle a pouze na krátkou dobu, snaha zbavit se bolesti, uspěchané akce, horší koordinace pohybu.
    • bolest nelze ovlivnit vůlí, snaha se bolesti okamžitě zbavit, úplné poddání bolesti, mimovolné reakce, křik, svíjení, ztráta vědomí, šok, doznívání je dlouhodobé, možnost trvalých následků

    Vnímavost se snižuje:

    • při afektech (zloba, zuřivost)
    • při jednání ovládaném myšlenkou mající fanatický charakter
    • při vlivu alkoholu nebo drog

    Vnímavost se zvyšuje:

    • při všech afektech mající skličující charakter (strach, úzkost, nejistota)
    • při nedostatečném prohřátí organismu (pocity zimy)

    TAKTICKÉ ZÁSADY PRO BOJ JEDNOTLIVCE PROTI SKUPINĚ

    Své postavení vůči skupině kontrolujeme a upravujeme tak, aby úhel ohrožení byl pokud možno co nejmenší. Znamená to mít všechny členy skupiny v zorném poli a nenechat se jimi obklopit. Pokud to není nevyhnutelné, nestavíme se zády těsně ke zdi nebo do rohu místnosti. Sice to snižuje úhel ohrožení, ale rušíme si jakoukoliv možnost manévrování.

    Pokud nejdeme sami do útoku, dosud jsme se nerozhodli o nutnosti bojovat, je třeba udržovat od všech členů skupiny bezpečnou vzdálenost nad mezí zásahu.

    Usoudíme-li, že sebeobranou situaci nejde zrušit, zahájíme okamžitě boj situačním přepadem, a to vždy ve spojení s psychologickým působením na celou skupinu (např. výkřik). Pokud nedojde ke zhoršení vlastního postavení, zahájíme útokem na vedoucího-mluvčího nejagresivnějšího člena skupiny. V opačném případě zahajujeme útokem na nejbližšího protivníka.

    Vždy se snažíme bojovat s použitím taktického prvku vyloučení současného útoku celé skupiny spolu s využitím výhodnější zbraně nebo prostředku. Pak teprve ostatních taktických prvků.

    Používáme pouze razantní a rychlé technické prvky bez dlouhého kontaktu ale s dlouhým dosahem. Tyto prvky musí splňovat možnost rychlého přemístění a dalších vazeb.

    Probíhající útok jednotlivého člena skupiny zastavujeme přímo technickým prvkem s dostatečným dosahem. Tento prvek nespojujeme se zrušením útočné akce.

    Se skupinou 2-3 člennou se dá bojovat až do úplné likvidace útočníků. U větších skupin je třeba navodit takovou situaci, kdy razantním vyřazením několika členů lze zbytek zastrašit, případně zpanikařit a donutit k ústupu. Je-li u velkých skupin situace neřešitelná bojem, měla by být snaha o získání rukojmího a vyjednávání. Proti skupině, která má výhodnější zbraně, není boj za běžných podmínek vůbec reálný. Pokud nejde o zbraně střelné, řešíme situaci dle možnosti útěkem.

    Při obraně si nutno uvědomit funkci:

    • velikosti úhlu ohrožení
    • útoku na křídle skupiny
    • odpoutání a likvidace předsunutého útočníka
    • prorážení z obklíčení

    Boj jednotlivce proti skupině má své specifické vlastnosti. Těžiště se přesouvá hlavně do oblasti taktiky. Rejstřík technických prvků se naproti tomu podstatně zužuje. Nejsou použitelné prvky s dlouhodobějším kontaktem a rovněž jsou vyloučeny přídržné páky. Dále je třeba si uvědomit, že boj neozbrojeného obránce proti ozbrojeným útočníkům je velmi problematický, zvláště pokud je veden v otevřeném prostoru. Podle možnosti se vždy snažíme bojovat ozbrojeni (hůl, židle) proti neozbrojeným útočníkům. Rovněž vliv terénu (prostoru) má rozhodující vliv na výsledek boje.

    TAKTICKÉ ZÁSADY PRO BOJ S ÚTOČNÍKEM OZBROJENÝM KRÁTKOU CHLADNOU ZBRANÍ

    Pokud nemá útočník zbraň zcela připravenou (vytahuje ji), okamžitě útočíme zachycením, blokováním a zneškodněním ruky se zbraní. Máme-li výhodnější zbraň, použijeme ji.

    Jestliže má útočník zbraň zcela připravenou, je třeba provést:

    • odpoutání od útočníka například útěkem - nedojde vůbec ke střetu
    • odpoutání od útočníka za účelem získání výhodnější zbraně nebo prostředku, případně výhodnějšího postavení v terénu.

    Při vlastní obraně udržujeme z hlediska útočníka a jeho zbraně neustále výpadovou vzdálenost a ve volbě způsobu obrany postupujeme v tomto sledu:

    • výhodnější zbraň nebo prostředek (hozený předmět, židle, dlouhá hůl, deštník ap. Pro zvýšení účinku spojujeme někdy s kopem.
    • boční kop. Pokud možno spojit s taktickým prvkem blokování zrakových vjemů.
    • kryt a protiútok technickým prvkem (úhoz, páka, poraz)

    Podle a) a b) sami v nestřeženém okamžiku zaútočíme nebo provedeme protiútok po taktickém prvku zrušení útočné akce prodloužením vzdálenosti. Podle c) necháme útočníka zaútočit a zkrátit vzdálenost.

    Útočíme pouze v případě kdy nám nezbývá jiná možnost.

    TAKTICKÉ ZÁSADY PRO BOJ S ÚTOČNÍKEM OZBROJENÝM KRÁTKOU STŘELNOU ZBRANÍ

    Obranu provádíme pouze když:

    • není již jiná možnost!
    • jsme dostatečně blízko!
    • máme velkou pravděpodobnost úspěchu!
    • neohrozíme tím nikoho jiného!
    • máme dostatečnou technickou zručnost!

    Nemá-li útočník tuto zbraň připravenou (vytahuje ji), je třeba okamžitě vést útok zachycením a blokováním paže se zbraní. Současně provádíme razantní technický prvek na zneškodnění útočníka, popřípadě paže se zbraní.

    Jestliže nás útočník již ohrožuje, je třeba si vytvořit podmínky pro využití taktického prvku využití prodlevy v útočníkově akci vhodnou vzdáleností a uklidnění útočníka. Při uplatnění technického prvku neustále blokujeme ruku se zbraní.

    Pokud se rozhodnete bránit, provádějte vše na 100% jinak je možnost že útočník předčasně vystřelí!

    Toto jsou pouze základní zásady. Obrana proti střelné zbrani je zde uvedena vzhledem k počtu výcvikových hodin a rozsahu výcviku pouze okrajově.

    PRVOTNÍ MOŽNOSTI OBRANY

    Nepohybujeme se těsně kolem různých výklenků, vrat a dveří, zvláště pootevřených, kolem průjezdů, rohů budov, silných stromů a sloupů, za nimiž by mohl být případný útočník schován.

    Nepohybujeme se těsně kolem nízkých zdí, otevřených oken v přízemí a pod stromy, odkud by na nás mohl útočník skočit.

    V noci se vyhneme členitým místům s temnými stíny, případně si tato místa nejprve prosvítíme svítilnou.

    Při vstupu do temných míst je třeba počítat s určitou časovou adaptací zraku na tmu. Ukrytý útočník je v prvních okamžicích zvýhodněn.

    Při přechodu ze tmy do prudkého světla je nutno počítat s oslnění. Silná baterka, světla aut, slunce ap.

    Při jednání s potenciálním útočníkem udržujeme pokud možno vzájemnou vzdálenost nad mezí zásahu. V opačném případě jsme připraveni uhnout do sféry stíženého zásahu.

    Všude se snaž pohybovat vzpřímeně a uvolněně. Neskláněj zrak při chůzi na zem, zhoršuješ svojí stabilitu a možnost vhodně reagovat na útok. Pokud hovoříš s cizí osobou stále ji sleduj, neuhýbej očima směrem k zemi, pokud ji míjíš, podívej se jí klidně do očí, a potom pohni zrakem do strany a za ni.

    • Stále si buď vědom, co se kolem tebe děje!
    • Jednej vědomě!
    • Nejlepší obrana je znalost!
    • Nevěř cizím lidem
    • Citlivě reaguj na zvláštní věci pěstuj si cit pro životní realitu.

    OBECNÁ DOPORUČENÍ V KONFLIKTU

    •  působit vyrovnaným a sebejistým dojmem, hlasový projev a tempo řeči (mluvíme jasně, raději pomaleji, neužíváme citově silných ani vulgárních slov ap.) držení těla, postoj (přirozený vzpřímený postoj, uvolněný a připravený, umírněnou gestikulací, mimikou a výrazem tváře (pohled směřujeme k problémovému jedinci, zpříma do očí)
    • nebýt v žádném případě agresivní (bodání prstem proti osobě, s níž hovoříme, ruce založené před tělem, zvyšování hlasu - to vše vnímáme jako projevy agresivity)
    • být asertivní - umět jasně a důrazně říci své stanovisko tam, kde to situace vyžaduje, umět říci stejně snadno ne jako říkáme ano, já chci místo je třeba
    • být dostatečně empatický - tj. měli bychom se umět vcítit do situace druhého, do jeho myšlení, prožívání. To umožňuje lépe pochopit některé jeho projevy, motivy chování.

    OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST

    Jsou některé okolnosti, které způsobují, že čin, který se svými rysy podobá trestnému činu, není nebezpečný pro společnost a není tudíž ani trestným činem.

    Všem těmto případům je společné, že tu chybí protiprávnost jednání. Okolnosti vylučující protiprávnost vylučují trestní odpovědnost. Okolnostmi vylučujícími protiprávnost rozumíme výkon oprávnění nebo plnění povinnosti.

    Mezi okolnostmi vylučující protiprávnost jsou uváděny zejména:

    • nutná obrana (§13 tr.zák.)
    • krajní nouze (§14 tr.zák.)
    • omezení svobody (§76/2 tr.zák.)
    • oprávněné použití zbraně (§15 tr.zák.)
    • plnění jiných povinností a práv (např. výkon zaměstnání, plnění rozkazu ap.)

    NUTNÁ OBRANA

    Její podstatou je odvrácení útoku na zájmy chráněné trestním zákonem, a to činem proti útočníkovi, který by jinak byl trestním činem. K nutné obraně je oprávněn kdokoli.

    Směřuje proti útoku, který ohrožuje společenské vztahy chráněné trestním zákonem a který přímo hrozí nebo trvá.

    Čin v nutné obraně je čin dovolený, a není proto proti němu přípustná obrana.

    Útok přímo hrozící je takový útok, který má bezprostředně nastat, není však třeba, aby již začal.

    Proti útočníkovi je dovolena obrana, která není zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Nezáleží na tom, zda a jakého prostředku použije obránce, nýbrž na tom, co tím způsobí.

    VYBOČENÍ Z MEZÍ NUTNÉ OBRANY (TZV. EXCES)

    •  obrana byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku
    • obrana nebyla s útokem současná, tj. v obraně bylo pokračováno ještě v době, kdy už útok skončil nebo naopak obrana, byla předčasná.

    Škoda způsobená v nutné obraně může být větší než ta, která z útoku hrozí. Nesmí však mezi nimi být zřejmý nepoměr.

    Putativní obrana je obrana proti domnělému útoku. Takové jednání se posuzuje podle pravidel o skutkovém omylu. Pachatel zpravidla neodpovídá za úmyslný trestní čin, může být odpovědný za trestný čin s nedbalosti.

    KRAJNÍ NOUZE

    Krajní nouze je další okolností vylučující protiprávnost. Ve vztahu k nutné obraně je obecnější povahy. přičemž nutná obrana je zvláštním případem krajní nouze.

    Rozdíly mezi nutnou obranou a krajní nouzí vyplývají z toho, že při nutné obraně se působí škoda útočníku samotnému a při krajní nouzi komukoli jinému.

    Podstatou krajní nouze je, že tu dochází ke střetnutí zájmů společnosti na obraně různých společenských zájmů, kdy je třeba za účelem záchrany bezprostředně ohroženého a trestním zákonem chráněného zájmu obětovat zájem jiný.

    Krajní nouzí rozumíme odvrácení nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestním zákonem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak nebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

    K činu v krajní nouzi je oprávněn každý, i ten jehož zájmy ohroženy nejsou (tzn. pomoc v nouzi)

    • hrozí zájmům chráněným trest, zákonem
    • hrozí přímo tj. bezprostředně
    • nelze ho za daných okolností odvrátit jinak
    • hrozí tomu, kdo není povinen je snášet.

    VYBOČENÍ Z MEZÍ KRAJNÍ NOUZE (EXCES)

    O vybočení z krajní nouze jde v případech, kdy

    • nebezpečí nehrozilo některému ze zájmů chráněných trestním zákonem
    • čin byl proveden v době, kdy nebezpečí ještě přímo nehrozilo nebo kdy již pominulo
    • způsobený následek byl zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který z nebezpečí hrozil
    • nebezpečí se bylo možno za daných okolností vyhnout jiným způsobem, respektive byla zde povinnost nebezpečí snášet.

    V případě obrany proti útokům choromyslných (nepříčetných) osob, osob mladších 15 let a osob jednajících v omylu je útoky těchto osob nutno pokládat za nebezpečí odůvodňující stav krajní nouze. Je však nutno zmírnit podmínky krajní nouze, pokud jde o úměrnost a připustit beztrestnost při odvrácení hrozící škody i v případě způsobení škody stejné závažnosti, jaká z útoku hrozila. (Proto je zřejmě možno k záchraně vlastního života i usmrtit choromyslného útočníka).

    TAKTICKÉ ZÁSADY

    usměrňují chování obránce tak, aby nezačal boj za situace pro něj nevýhodné.

    OBECNĚ PLATNÉ TAKTICKÉ ZÁSADY

    Pokud nejsme v časové tísni, snažíme se převést sebeobranou situaci na konfliktní a postupně ke smíru či rozchodu.

    Jestliže zjistíme možnost vzniku sebeobranné situace, musíme být ve stavu celkové připravenosti. Znamená to:

    1. zvýšení pozornosti
    2. udržování dostatečně volného prostoru kolem sebe, čímž získáme časovou rezervu k tomu, aby útočník nemohl zahájit útok jako přepad
    3. přípravu zbraně (v obecném smyslu předmětu, jímž činíme útok proti tělu protivníka důraznější) nebo prostředku k použití technického či taktického prvku (např. blokování zrakových vjemů)
    4. ověření, případně zajištění možnosti zaujmout výhodnou výchozí pozici pro obranu a výpadové vzdálenosti a pokud možno s využitím výhod, které skýtá terén
    • Jestliže sebeobranná situace již vznikla nebo bezprostředně hrozí, zaujmeme základní postoj na výpadové vzdálenosti, pokud možno s využitím terénu. Pokud jsme tak již neučinili, snažíme se splnit podmínky a), b), c) z předchozího bodu.
    • Aby byl zachován statut sebeobranné situace (nutné obrany), musí útok bezprostředně hrozit nebo trvat. Z tohoto důvodu řešíme sebeobranou situaci jako střetný boj s tím, že čekáme na zahájení útoku a řídíme se přitom podle taktických zásad pro příslušný způsob boje.
    • Pokud útok hrozí, nebo je-li to v dané situaci z hlediska zákona opodstatněné, volíme k zahájení boje situační přepad (např. ozbrojený útočník, skupina ap.).
    • Při rychlém a nenadálém útoku zastavujeme postupujícího útočníka brzdným kopem a bez dalšího zjišťování vyřazujeme vhodným technickým prvkem.
    • Při volbě taktického prvku provedeme posloupný výběr podle výhodnosti, obvykle v tomto pořadí:
      • použítí výhodnější zbraně, prostředku nebo prvku
      • blokování zrakových vjemů
      • odvedení pozornosti
      • Podle možnosti spojujeme s dalšími taktickými prvky
    • Při volbě technického prvku vycházíme především z jeho dosahu. Posloupný výběr praktikujeme obvykle v tomto sledu:
      • zbraň
      • kop
      • úder
      • chvat

    To vše za dodržení úměrnosti dle § 13 tr.z.

    Teoretické znalosti z oblasti sebeobrany - výklad základních otázek
    1. Rozdíl mezi sportovním zápasem, skutečným bojem a sebeobranou

    Jedním z nejčastějších omylů, jichž se dopouští nejen laická veřejnost, ale i aktivní závodníci a trenéři úpolových sportů je spojování, ztotožňování či funkční náhrada sebeobrany sportovním zápasem. Pod vlivem tohoto názoru je většina občanů přesvědčena, že naučit se sebeobraně je podmíněno provozováním některého z úpolových sportů. To však odrazuje od sebeobrany zejména střední a starší generaci, pro kterou je aktivní závodní činnost již mimo oblast zájmu a fyzických možností. Ze stejného důvodu není zařazována údajně sportovní sebeobrana do přípravy některých pracovních profesí, přestože její znalost by podstatně přispěla k úspěšnému řešení situací, jež mohou z titulu profese často nastat.

    K vyvrácení mylného názoru je vhodné specifikovat zásadní rozdíly mezi sportovním zápasem, skutečným bojem a sebeobranou.

    • Oblast funkční a zákonná

    Cílem sportovního zápasu je získání vítězství nad protivníkem a to v rozsahu stanoveném platnými pravidly. Toto vítězství nesmí být vázáno na fyzické poškození soupeře. Naproti tomu cílem skutečného boje (uvažuje se boj zblízka) je fyzické poškození nepřítele a tím jeho vyřazení z boje. Z právního hlediska, pokud se nejedná o boj nařízený, například při obraně vlasti, je vedení skutečného boje nezákonné.

    Sebeobrana, v právní terminologii nutná obrana je určitou formou skutečného boje. Na jedné straně je charakterizována nezákonným jednáním útočníka. Naproti tomu činnost obránce, i když navenek vykazuje všechny znaky trestného činu, není trestným činem, neboť brání zájem chráněný zákonem. Je však, podmíněna tím, že útok musí trvat nebo bezprostředně hrozit a poškození útočníka nemá být větší, nežli je k odvrácení útoku nezbytně třeba. Může však být větší (nikoli neúměrně větší) nežli škoda hrozící z dokonání útoku.

    • Oblast technická

    Ve sportovním zápase jsou technické prvky jasně vymezeny pravidly. V bojové situaci mohou oba protivníci volit technické prostředky, případně zbraně, bez ohledu na pravidla či etiku boje dle svých možností. V sebeobraně má útočník obdobné podmínky jako ve skutečnému boji, obránce je však vázán podmínkami nutné obrany, zejména s ohledem na případné poškození útočníka.

    • Hledisko taktické

    Sportovní pravidla zabezpečuji závodníkům rovnocenné podmínky a šance na vítězství. Je to jak ze strany zápasiště, prostředí, úboru, vybavenosti, tak i možnosti se na utkání pečlivě připravit fyzicky, duševně ap. Všem těmto podmínkám odpovídá taktický rejstřík a vedení zápasu. Naproti útočník ve skutečném boji či sebeobraně určuje pro sebe výhodné místo, dobu zahájení boje, způsob napadení, využití momentu překvapení atd. Má-li být obránce úspěšný, musí disponovat takovými technickými a zejména taktickými prostředky, aby zvýhodnění útočníka buď vůbec nepřipustil, nebo aby je hned v počátku boje či obrany zlikvidoval a uplatnil své přednosti a znalosti v maximální míře. Je nutno zdůraznit, že právě v taktice boje (jeho vedení) spočívá hlavní rozdíl, vedle zákonnosti, mezi sportovním zápasem, skutečným bojem a sebeobranou.

    • Hledisko časové

    Doba trvání sportovního zápasu je určena pravidly. Řádově se jedná o minuty. Ve skutečném boji a zejména sebeobraně, kde jde pouze o odvrácení útoku, je doba vlastního střetu minimální, řádově měřitelná sekundami. Je pochopitelné, že se doba střetnutí odrazí i v požadavcích na fyzickou zdatnost, zejména vytrvalost účastníků.

    • Hledisko psychologické

    Tím, že sportováni pravidla jasně určují veškeré podmínky zápasu, umožňují závodníkovi se na střetnutí předem připravit psychicky. Naproti tomu skutečný boj či sebeobranná situace přichází často neočekávaně. Obránce se dostává do časové tísně, může být překvapen neznámou formou útoku, v kritickém okamžiku se u něj mohou projevit nežádoucí úlekové reakce ap. Souhrn těchto vlivů může nakonec způsobit, že obránce právě pro svůj momentální psychický stav nebude schopen v konkrétním prostoru a čase uplatnit i bezvadně sportovně nacvičený zákrok.

    Z výše uvedených rozdílů mezi sportovním zápasem, skutečným bojem a sebeobranou jasně vyplývá, že závodní sport nemá za cíl a nemůže, zejména svým taktickým pojetím, nahradit specializovaný výcvik v sebeobraně. Vytváří však výborné podmínky pro technické o fyzické vybavení obránce, nehledě na rozvíjení jeho morálně volních vlastností. I když není zábranou, není také podmínkou úspěšného zvládnutí sebeobrany a skutečného boje.

    2. Zahájení boje

    Zahájení boje má rozhodující vliv nejen na jeho průběh, ale často i na jeho výsledek. V podstatě může být boj zahájen jako:

    - přepad, tj. v případě, kdy jeden z účastníků nehodnotí situaci jako bojovou. Znamená to, že nečeká možnost fyzického napadení,

    Přepad dělíme na:

    • Přepad ze zálohy - přepadený neví o přítomnosti útočníka
    • Přepad situační - kdy oba účastníci o své přítomnosti ví, ale jeden z nich situaci jako bojovou nehodnotí. Nečeká, že bude v daném okamžiku napaden
    - střetný boj, tj. v případě, kdy oba účastníci hodnotí situaci jako bojovou a zahajují střetnutí s plným vědomím, soustře-děním a nasazením.

    Z obecného hlediska je žádoucí, abychom se vyhnuli přepadu se strany protivníka, případně se snažili jeho pokus o přepad včas rozpoznat a převést na střetný boj. Naproti tomu, pokud budeme nuceni sami zaútočit, zahájíme boj jako situační přepad.

    Zobrazeno 25903 krát

    KALENDÁŘ AKCÍ